IZRAEL: Od obrany k agresi

Ilustrační foto: Izraelská policie, Wikimedia Commons

Moderní historie Izraele se vyvíjela od hájení práva Židů na vlastní stát až po vzrůstající agresi nejen vůči Palestincům a Arabům obecně.

Dávná historie

Historie židovského státu se vztahuje k území bývalé Palestiny. Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat na toto území. Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali na území Palestiny do té doby obývané převážně Araby.

První velká vlna moderní imigrace vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881. V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity, v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina. Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský. Arabský odpor k židovskému přistěhovalectví přerostl v roce 1920 v násilnosti.

2. světová válka

Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k přílivu téměř čtvrt milionu Židů, který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu. Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce. Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci ilegálně. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.

Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN.

Plán OSN na rozdělení Palestiny; Ilustrace: Wikimedia Commons

Vyhlášení nezávislosti a první roky

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů. Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku.

Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace a osud těchto palestinských uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy.

První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí. Během deseti let (1948–1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony. Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech.

Konflikty a mírové dohody

Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“. V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN a zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.

Východní Jeruzalém s Chrámovou horou anektovaný Izraelem roku 1967; Foto: Jorge Láscar, Wikimedia Commons

Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl, že sám udeří první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.

Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě.  6. října 1973, v den židovského svátku Jom kipur, překvapivě na Izrael zaútočily Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který však zaznamenal těžké ztráty.

V roce 1977 učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a izraelský premiér Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova. Došlo ale také k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu, která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými Araby.

V roce 1987 vypukla tzv. první intifáda, arabské povstání proti izraelské přítomnosti v Pásmu Gazy a území západně od Jordánu. Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.

Bezpečnostní bariéra v Betlému; Foto: Trocaire, Wikimedia Commons

Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.

Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti OOP a Smlouvám z Osla začala vymezovat. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení, sám izraelský premiér Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem.

Za vlády izraelského premiéra Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem. V červenci 2000 se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.

Trvalou bezpečnostní hrozbu představuje opakující se ostřelování ze strany palestinských radikálních skupin z Pásma Gazy. Od roku 2005, kdy se Izrael z tohoto území jednostranně stáhl, na něj bylo z Pásma Gazy k červenci 2014 vypáleno více než 11 tisíc raket. Z toho důvodu byl vyvinut a rozmístěn protiraketový systém Železná kopule, který pomáhá snižovat riziko zasažení civilních oblastí. Sám o sobě však raketovou a minometnou hrozbu odstranit nemůže, kvůli čemuž proběhlo několik vojenských operací.

Vzrůstající agresivita vůči Palestincům

V posledních letech jsme svědky zvyšující se agresivity izraelských bezpečnostních sil vůči Palestincům žádajícím vytvoření svého vlastního státu. Na jedné straně lze pochopit selhání jednotlivců, na straně druhé však přístup izraelské společnosti, která se snaží snižovat a přehlížet nebezpečnost těchto jevů, je v protikladu k zásadám, na kterých byl Izraelský stát kdysi vytvořen. Současní Izraelci tak znevažují památku milionů svých předků, kteří byli v minulosti zabiti a padli pro myšlenky Židovství a vlastního státu.

Nacionalismus, jako nový prvek izraelské politiky?

V těchto dnech jsme v Izraeli aktuálně svědky vzniku nového vnitropolitického problému. Je jím nedávno přijatý zákon, který definuje Izrael jako národní stát Židů a všechny jiné národnosti žijící v Izraeli tím staví do role občanů druhé kategorie. V centru Tel Avivu se o víkendu konala jedna z největších protivládních demonstrací za poslední roky. Desítky tisíc příslušníků arabské menšiny Drúzú nový zákon kritizovalo a požadovalo jeho zrušení.

Zdroj: Wikipedia.org

-rh-

Vložte komentář jako první k "IZRAEL: Od obrany k agresi"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*