FEJETON: Jak jsem se nestal lokálním politikem

Ilustrační foto: Petr Šmerkl, Wikimedia

Ozval se mi spolužák Vojta ze základky, že prej mně chce po letech vidět…

35 let jsme se neviděli a on si na mně najednou vzpomněl? To je divný, řekl jsem si, ale zvědavost zvítězila a tak jsem souhlasil. „Zastav se za mnou na radnici“ dodal Vojta a zavěsil.

„Vítam tě kamoško“, zvolal českoslovenštinou, když jsem vešel do dveří jeho kanceláře. Uvědomil jsem si, že je po matce Slovák, po otci Čech, ale po kom je blbec? Nedokončil by ani tu základku, kdybych mu tehdy nenapovídal…

„Máš to tady pěkný“, ocenil jsem luxusní vybavení jeho kanceláře. „To víš, hlavně když to nemusím platit já“, zasmál se. „Co si dáš, to setkání musíme zapít. Vodku nebo raději whisky?“, pokračoval. „Mně bude stačit voda, řídím“, odvětil jsem.

„Tak jak žiješ“, pokračoval Vojta poté, co do sebe obrátil panáka whisky. „Dobrý, nestěžuji si“, odvětil jsem. „Ale co Ty, že jsi se dal na politiku, vždyť Tě to nikdy nezajímalo. Nevěděl jsi ani kdo byl právě prezidentem“, rýpl jsem si do něj.

„To víš, nová doba. Nějak se člověk živit musí. Já zkoušel najprv normálně hákovat, ale oni po mně vždycky nakonec chtěli práci. Asi proto mám životopis dlouhej jako telefonní seznam“, zasmál se. „A potom se mi ozval kámoš, že dělá do politiky a jestli bych mu nešel pomoct, tak jsem tady“.

„Aha, takže Tě vzal do strany, aby jsi ho podpořil“, zeptal jsem se bezelstně. „Ale hovno“, zasmál se opět Vojta obracejíc do sebe druhý panák whisky. „On je lídrem socanů tady u nás ve městě a dělá teď starostu. Potřeboval nějakoho z opozice, aby mu dělal náměstka. Tak mně naverboval k pravici“, pokračoval Vojta.

„Jiná volba nebyla, Babiš prej fakt chce, aby jeho lidi něco pro tu lúzu dělali, takže mi zbyli jenom tihle zoufalci, co se tváří jako pravice“, rozesmál se. „Možná by jsi neměl už pít“, poznamenal jsem. „Vždyť je teprve dopoledne. „Vyser se na to, jedu sice dneska někam přestříhávat nějakou mašli, ale měšťáci patří pod město a u státních švestek mám známý“, kontroval Vojta.

Na dveře kanceláře někdo zaklepal a když ho Vojta neochotně pozval dál, vešla pomalu starší paní. „Nezlobte se, že obtěžuji, ale potřebovala bych podat na stavební odbor nějaké lejstro a je tam zamčeno. Mohla bych ho nechat u Vás, že by jste jim ho dal?“, zeptala se potichu. „Ne, musíte přijít jindy!“, odpověděl rázně Vojta. „Tak děkuji“, odpověděla zklamaně návštěvnice a pomalu odešla.

„Ta lůza se ale naotravuje“, procedil mezi zuby Vojta. „Ale k věci, proč jsem Ti zavolal kamoško. Potřebuji sem někoho, na koho se můžu spolehnout a Ty jsi jeden z mála, kdo se na mně nikdy nevysral“, pokračoval. „Ale co bych tu měl jako dělat?“, odvětil jsem překvapeně. „No občas právě přestřihnout někde nějakou tu mašli a podobně. Já potřebuji mít více času na svoje záležitosti“, odpověděl Vojta tajemně.

„Ale já má teď tam, kde dělám, docela slušný plat a tady se platí podle tabulek, tak to asi nebude velká sláva, co?“, kontroval jsem. „Oficiálně ano, ale hlavní je to, na co si můžeš přijít navíc“, začal Vojta šeptat, když se ke mně naklonil. „Jak navíc?“, zeptal jsem se nechápavě.

„Počuj, no treba teď jak jedem se starostou otevírat novou školku nebo co. My jsme demokraticky přesvědčili ty hlupáky ze zastupitelstva, aby to přiklepli mýmu známýmu a on mi teď postaví garáž za hubičku“, mrkl na mně spiklenecky.

„Víš, tak na to bych asi neměl žaludek“, odpověděl jsem překvapeně. „To chceš do konce života jenom hákovat?“, zeptal se Vojta opovržlivě. „Musíš chytit příležitost za vlasy, příště už Ti něco takového nemusí nikdo jiný ponúknout“, pokračoval. „Nezlob se, ale to se asi nedohodneme“, řekl jsem rázně.

Na dveře místnosti opět někdo zaklepal a bez čekání vešel nesympatický chlapík. „Ahoj“, zvolal radostně Vojta a podal návštěvníkovi ruku. „Čo potrebuješ?“, pokračoval. „Ale, na stavebním mi zamítli barák, prej ho chci stavět mimo územní plán nebo co. Nemůžeš s tím něco udělat?“, zeptal se chlapík ztichlým hlasem Vojty.

„To víš že jo, ale proberem to jindy, jo?“, vyprovodil návštěvníka Vojta se spikleneckým mrkáním směrem ke mně. „Tak co, jak jsi se rozmyslel“, obrátil se na mně, jakmile se za chlapíkem zavřely dveře. „No nič, promysli to a dej mi vědět do konce týdne, já už musím na tu mašli“, rozloučil se se mnou Vojta.

Vyšel jsem ze dveří radnice ven a najednou se mi udělalo špatně. Odnesl to nejbližší odpakový koš…

Napsáno pro Bigbloger.lidovky.cz

Rudolf Hruboň

Vložte komentář jako první k "FEJETON: Jak jsem se nestal lokálním politikem"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*